rezervace: +420 353 831 111
NA KÁVU přijali pozvání...

NA KÁVU přijali pozvání...

SIMONA STAŠOVÁ (česká herečka) : „Úspěch je fajn, ale rodina je nejvíc.“
OLDŘICH VÍZNER (český herec): „Saturnin je má životní role, lidé mě tak stále oslovují.“

 

Od poloviny devadesátých let se Simona Stašová stala jednou z českých nejvytíženějších hereček současnosti. Ztvárnila několik desítek postav především ve filmech a televizních seriálech, hrála v pohádkách, do pozornosti všech ji ale vystřelil, jak sama s úsměvem říká, film Pelíšky a Román pro ženy. Velké role ztvárňuje především na divadelní scéně, které v současnosti dává přednost. Jednou z jejích životních divadelních rolí jsou i Římské noci, kde exceluje s hereckým kolegou Oldřichem Víznerem. Na divadelní scéně Domu kultury v nedalekém Ostrově předvedli oba herci takový umělecký koncert, že sklidili od vyprodaného sálu diváků zasloužený a dlouhotrvající potlesk. Při zmínce o tomto večerním představení se paní Simona zarazila a hned se zeptala: „Nebylo to moc? Měla jsem ten večer potřebu všechny lidi v hledišti obejmout a tak se stavidlo emocí provalilo a já je obejmula. Diváci mi to oplatili, cítili to stejně a dávali mé roli - herečce Anně Magnani - i mně samotné velikou sílu. Musím říct, že mě diváci neskutečně nabíjí a je to ta největší odměna, jakou můžu každý večer dostat. Ani jedno z mých představení není každý večer stejné. Záleží na atmosféře toho večera, co prožívám momentálně já a co prožívají ve svém životě diváci. Divadelní představení není film, který je stále stejný, je to živý organismus a stát se může cokoli. Proto divadlo tak miluju a vím, že i pro tu autentičnost divadlo milují diváci.“

Simona Stašová nepřijela do zdejších krajů jen hrát. V minulém roce se stala patronkou Dětského filmového a televizního festivalu Oty Hofmana v Ostrově, který se koná každoročně v říjnu, letos již po 51. Jáchymovské lázně jsou jeho hrdým partnerem. A ačkoli festival nese název dětský, nezapomíná ani na dospělé diváky, nejen filmovou projekcí, koncerty, doprovodnými akcemi, ale třeba i divadelním představením, se kterým právě letos oba herci přejeli.

Simona Stašová a Oldřich Vízner byli ubytováni v rámci partnerství Léčebných lázní Jáchymov a Města Ostrova v hotelu Radium Palace, v jehož Zimní zahradě vznikl i tento příjemný rozhovor s pokornými, skromnými a přesto velkými osobnostmi českého filmu a divadla. Ceníme si času, který nám oba herci věnovali, a bylo nám velkou ctí strávit v jejich přítomnosti krásné okamžiky, o které se chceme podělit. Na téma divadlo, rodina a životní hodnoty odpovídala vzhledem k časovému prostoru pouze paní Stašová. Oldřich Vízner se svou skromností a distinguovaností Saturnina nechal dámě prostor pro její gejzír vitality, opravdovosti, vřelosti i humoru. Trefné vsuvky pana Víznera z pozadí ale dotvářely jedinečnou a vtipnou atmosféru celého rozhovoru.

Pojďme si něco málo říci o představení Římské noci. Je to dojemný příběh italské herečky Anny Magnani a amerického dramatika Tennessee Williamse. Představení, ve kterém spolu excelujete již několik let. Jak se Vám toto představení tolik let hraje?
S. Stašová: Představení hrajeme již několik let, vlastně celkem už 13 a máme spoustu repríz. Jsem ráda, že Římské noci můžu hrát s mým skvělým kolegou Oldou, ke kterému jsem kdysi vzhlížela jako k velkému herci Činoherního klubu Praha, ještě než jsme se pracovně poznali (red. pozn. vřelé objetí s O. Víznerem). Dneska je mým parťákem a rozumíme si na jevišti na mrknutí oka. Olda hraje dramatika Tennessee Williamse v Římských nocích naprosto skvostně.

Jak se Vám postava Anny Magnani hraje?
S. Stašová: Jsem poctěná, že tuto italskou ikonu herectví můžu představovat na českém jevišti. Je to první herečka, která hrála ve filmu naplno, bez falešného pathosu, hrála tak, jak jí "zobák narost" a diváci si ji hned zamilovali. Dodnes, když se v Itálii zeptáte na nejlepší herečku všech dob, řeknou vám bez rozmýšlení Anna Magnani - důvěrně ji oslovovali Nanarella - v překladu Anička. Stala se v Hollywoodu první neamerickou herečkou, která získala Oskara v roce 1955 za Vytetovanou růži, kterou pro ni napsal právě Tennessee Williams. Pojilo je veliké přátelství, které hrajeme v Římských nocích. Bohužel jsem Annu Magnani na jevišti nikdy neviděla, narodila jsem se právě v roce, kdy Anna získala v Americe Oskara. Zaznamenala jsem jí až na plátně ve filmech Mamma Roma a Řím otevřené město a naprosto mě uhranula. V těch mých osmnácti letech jsem si řekla, takhle jednou chci hrát. Nikdy by mě nenapadlo, že osud mi dopřeje hrát na jevišti přímo ji samotnou a její nelehký život. Je to pro mě veliké štěstí a opravdu veliká čest.
O. Vízner: To já si Annu Magnani pamatuju ještě na živo, ale to jen proto, že jsem přece jen dřívějšího data narození, než Simona. (smích)

Jsou věci či hodnoty v životě, kterých si vážíte nade vše?
S. Stašová: Ano, jsou to lidské hodnoty, láska, soucit, tolerance… Nesmírně si vážím rodinné sounáležitosti, jsem šťastná, že dosud žijí oba moji rodiče, že jsem měla možnost se jich na vše, co mě zajímalo zeptat a stále se jich ptám, a že máme opravdu úžasný vztah. Teď, když jsou staří, tak mě potřebují mnohem víc než dřív. A já jsem spokojená a naplňuje mě, že je oba mám, a že ve svých letech s nimi pořád můžu být. Kariéra je pro mě, jako umělce důležitá, ale rodina je pro mě mnohem, mnohem důležitější. Vlastně se to nedá srovnat. Kdybych měla trochu bilancovat a možná mohla něco udělat trochu jinak, tak bych polovinu z toho, co jsem věnovala pracovnímu životu, věnovala rodině. Měla bych víc dětí, protože oni jsou můj koníček, můj smysl života. Herectví je fajn, ale s rodinou se to prostě nedá srovnat. Kariéra vás ve smutných chvílích nezahřeje, nepotěší. Rodina vás drží na sklonku života, to je důležité si uvědomit včas a věnovat půl své životní energie právě vztahům a těm nejbližším, rozhodně se vám to vrátí.

Máte dva syny. Je něco, co jim chcete předat Vy, jako rodič? Nějaké Vaše životní moudro či sdělení?
S. Stašová: Svým synům bych chtěla předat svou zkušenost právě ve vztahu kariéra a rodina. Myslím, že se mi to daří, protože moji synové s námi staršími, ať už jsem to já, nebo moji rodiče, tráví hodně času. To nejvíc, co můžete někomu darovat, je dát svůj čas. Ten se nedá koupit, ten se dá jen darovat.

Mluví z Vás velká pokora a skromnost. Maminka je slavná herečka (red. pozn. Jiřina Bohdalová). V hereckém umu se vzájemně respektujete, uznáváte?
S. Stašová: Moje maminka je dnes v herecké branži žijící legenda. Za rok a půl jí bude devadesát. Ona, když nějaký můj výkon pochválí, tak mě to nesmírně těší, protože máma nechválí často, jen když to opravdu stojí za to. Máma je mým prvním kritikem a já jí vždycky naslouchám. Můj profesní život se dělí na dobu před Pelíšky a po Pelíšcích. Režisér Jan Hřebejk mě v mých 45 letech vystřelil na jinou oběžnou dráhu, do té vyšší herecké ligy. Otevřel se mi pak i jiný herecký svět, jiné nabídky, jiné možnosti, než na které jsem do té doby byla zvyklá. Dříve jsem se hodně věnovala dabingu, rozhlasu, byla jsem v angažmá v divadle a hrála jsem menší roličky, které mi byly nabízeny. A byla jsem spokojená, poměřovala jsem se jen s těmi, co byli na mé úrovni, žila jsem mnohem poklidněji. Nebyl to pro mě špatný život. Věřte, že jsem si nikdy nepředstavila, že bych poznala sama na sobě, co je to popularita, tu její pěknou i stinnou stránku. To pro mě představovala pouze moje máma a všichni ti, které jsem znala jako tety a strejdy, jako byli Vladimír Menšík, Jiří Sovák, Stellunka Zázvorková a mnoho dalších… Znala jsem je samozřejmě především a jenom díky mé mamince, která mě na setkávání s nimi brala s sebou. Nedá mi při této příležitosti nezmínit mé poslední setkání s panem Karlem Gottem v divadle Na Jezerce, když v létě slavil své 80. narozeniny. Ačkoli ho s mojí maminkou pojilo letité přátelství, na narozeninách jsem se téměř ostýchala ho oslovit. Byl obklopen tolika známými lidmi. Pak jsem se ale osmělila a krásně jsme si popovídali o tom, jak jsem ho milovala od malička, když mě máma v mých 12 letech vzala na jeho koncert a on zpíval 'Oči má sněhem zaváté' a zpíval to do té první řady, kde jsme seděly s mámou, já byla rudá jako rajče. Povídali jsme si, povídali... Až ke mně moje máma přišla a se slovy a intonací jí vlastní mi řekla: „Prosim tě, Simono, nehuč už do něj, on už je unavenej a neřekne ti to, protože je strašně slušnej.“ A měla pravdu. Poděkovala jsem mu za všechno a jsem ráda, že jsem to stačila a mám tuhle milou vzpomínku na člověka, kterého si strašně vážím.

Pane Víznere, naše otázka není originální, ale nejde zmínit Vaši největší a do srdcí diváků pevně zapsanou roli Saturnina. Cítíte se jím někdy?
O. Vízner: Když mě chce Simona někdy převálcovat v hraní na jevišti, jsem moc rád, že mám ve hře napsaný text. Jinak bych se asi nedostal ke slovu, to bych pak mohl být za Saturnina. (smích) Jinak to je velmi krásná věc, a už mi zůstane navždy. Stane se mi, že někde sedím a zaslechnu, hele támhle je Saturnin. Prostě se to povedlo a je to moc dobře. Byla to kvalitní práce a skvělé herecké obsazení.

Děkujeme za rozhovor!

Zmínili jsme ještě několik témat a sedět bychom mohli i déle, ale paní Simonu Stašovou již čekaly příjemné festivalové povinnosti a dětští diváci a obdivovatelé již čekali na svou STAR.

Oběma hercům, kteří zde byli poprvé, jsme představili Léčebné lázně Jáchymov a.s. jako zařízení, které nabízí nejen léčení, ale i wellness. Obdivovali tak nejen prostory krásného lázeňského hotelu, milý personál, ale i sílu radonu, díky kterému do Jáchymova jezdí lidé z celého světa.

Paní Stašová i pan Vízner přislíbili, že se do Jáchymova určitě vrátí. A my se již nyní těšíme na jejich další návštěvu.

Rozhovorem provázeli: Josef Provázek, Jaroslava Vlčková a Dita Poledníčková
Foto: Kamila Ströerová