„Není nic škodlivějšího pro lidské zdraví než náš současný životní styl. Je nutné hledat rovnováhu pro posílení přepínání nervového systému; pro udržení síly; je nutné dosáhnout rovnováhy.“ (Sebastian Kneipp)
Lázeňské procedury můžeme rozdělit do několika skupin z pohledu působícího prostředku. Použijeme-li k léčení vodu, hovoříme potom o vodoléčebných procedurách. V širším slova smyslu jsou to všechny procedury, které vodu používají, ale osobně zastávám názor, že jsou to jen ty postupy, kde je voda tím hlavním léčebným prostředkem. V následujícím textu se nebudu tedy zmiňovat o celkových vodních koupelích, které využívají vlastností přírodního léčivého zdroje a voda slouží především jako nosič jiného léčivého prostředku. To se týká různých minerálních vod, v našich lázních též radonové vody. Budu-li psát o vodoléčbě, budu psát o procedurách jako vířivá koupel, perličková koupel, podvodní masáž, střídavé koupele, koupele využívající teplotních vlastností vody atp.
Historie
Již v dávných dobách se voda používala ke koupelím v lázních po celém světě od Asie po Evropu v dobách antických a po Jižní Ameriku v dobách starověkých indiánských civilizací. V těchto dobách se ale ještě nedalo hovořit o ucelené systematické komplexní léčbě zdravotních problémů. První popisná publikace vzešla z pera anglického lékaře Johna Floyera v roce 1697 a nesla název „Historie horkých a studených koupelí“. V daném oboru ovlivnila především německé průkopníky hydroterapie, jmenovitě mužskou část rodiny Hahnů, kteří položili základ moderní vodoléčby v Německu.
Dnes známe především dvě jména spojená s vodoléčebnými procedurami. Vincent Priessnitz nebyl nijak vzdělaný mládenec, pracující na farmě a studenou vodu, dle pokynů staršího pobočníka, používal k léčbě nemocných zvířat. Jednou si sám přivodil zlomeninu žeber a tak po rozpacích místního chirurga začal s přikládáním ledové role na postižené místo sám a hojivý proces tím značně urychlil. Své metody začal postupně rozvíjet a léčil tak i ostatní pacienty. Dokonce svůj vlastní dům přestavěl na vodoléčebný ústav. To samozřejmě tehdejší odborná společnost nesla velmi nelibě a Priessnitz se stal terčem několikaletých soudních tahanic. Nicméně jeho výsledky byly natolik přesvědčivé, že v roce 1837 rozhodla císařská komise, že může svou vodoléčebnou praxi provozovat a ve spojení s již zmíněným ústavem tak vznikly první vodoléčebné lázně na světě.
Druhým otcem současné moderní hydroterapie je Sebastian Kneipp. Původem kněz, sám sebe, snad zprvu ze zoufalství, léčil z tuberkulózy tím, že běžel až k řece (Dunaji), jejíž voda nebyla nikterak teplá, spíše naopak, tam se vysvlékl a dopřál si tříminutovou ledovou lázeň. Poté běžel zase zpět domů. Dnes mnozí lidé kvůli euforii páchají sebedestrukční procesy, ale co Kneipp uprostřed průběhu těžké nemoci prožíval po této kúře, nelze zřejmě popsat slovy. Uvědomme si, že léky na tuberkulózu v té době k dispozici nebyly a léčilo se především klidem. S velkou dávkou nadšení celý proces zopakoval, z tuberkulózy se vyléčil a i coby zdravý člověk si posléze 2–3x do týdne dopřál tuto osvěžující proceduru. Na principu zahřátí – zchlazení – zahřátí rozvinul potom svou vlastní vodoléčebnou filozofii, ze které čerpáme dodnes. Neopomíjel ovšem i ostatní důležité složky, jako je pohyb, zdravá strava.
Principy účinků vodoléčby
Procedury vodoléčebné mají v podstatě dva základní efekty. Jednak je voda nosičem tepla, jednak s ní můžeme provádět různé mechanické věci, jako ji vlnit, bublat do ní, lít ji, stříkat ji, nacucat ji do textilních látek. Můžeme potom hovořit o tepelném účinku, pak se vodoléčba zahrnuje i pod termoterapii. Hovoříme také o masážním efektu. Společným znakem všech forem je bezpochyby zvýšené prokrvení tam, kde to potřebujeme.
Tepelný efekt je značně závislý na teplotě vody, ale i na celkovém stavu pacienta, vrstvě tukové v podkoží, fyzické zdatnosti jedince a jeho termoregulačních schopnostech. Nechci zde rozepisovat složité mechanismy regulace tělesné teploty, vztahy mezi tělesným jádrem a slupkou těla a způsoby šíření a odstraňování přebytečného tepla v organismu, to by bylo na samotný článek. Postačí vědět, že jsme vybaveni tepelnými receptory, čidly, které reagují na tepelné podněty ovlivněním cév a potních žláz. My pak červenáme a potíme se. Pokud se otevřou cévy vedoucí do podkoží a kůže, krev z centra odvede teplo skrze izolační tukovou vrstvu a dále do okolí. Otevřené cévy ale zároveň zajišťují lepší prokrvení svalů jak těch, které námi hýbou, tak těch hladkých, které hýbou stěnou našich vnitřních orgánů. Myslím, že to všichni známe, když chce sportovec podat nějaký výkon, tak se nejdříve rozehřeje, když vás bolí břicho, tak si naplníte gumovou lahev teplou vodou apod. Dochází tedy k relaxaci svalstva.
Protože dochází ke zlepšení prokrvení, čerstvá krev s sebou přináší i kyslík a živiny, které koncoví spotřebitelé, tedy buňky, pro svůj život potřebují. Uvolněním svalstva se samozřejmě zmírní i bolest, kterou ve stažených, často až křečovitě, svalech máme. Působením studených podnětů se snižuje i aktivita zánětu místně a následně po ukončení dochází k ještě většímu prokrvení masivním otevřením cév. Asi všichni jsme zažili „rozmrzání“ prstů v zimě, které zčervenají více než jindy. Působením na vegetativní systém, zejména sympatickou část, jejíž název sám slibuje něco pozitivního, navozuje celkový pocit relaxace a pohody. Jednak se tento antistresový podnět hodí sám o sobě, ale jednak výtečně připraví pacienta pro další procedury.
Hlavní způsoby použití vodoléčby
Vodoléčbu můžeme podávat jako prostou koupel o různých teplotách, vždy v závislosti na požadovaném účinku. Teploty, které nijak zvlášť nevnímáme, do 36° C, mají spíše uklidňující charakter, relaxační efekt. Koupele od 36–38° C se využívají hlavně k relaxaci svalstva, v rehabilitaci ideálně jako příprava před léčebnou tělesnou výchovou a masážemi. Teploty 38–40° C mají využití u zánětlivých onemocnění jak revmatického původu, tak i například gynekologického. Pozor – v Jáchymově se používají koupele o teplotě 36° C ve stejných případech, ale hlavním léčebným prostředkem je zde radon, nikoliv voda a její teplota. Naopak, při teplotách vyšších by nám radon prchal do okolí.
Koupele můžeme aplikovat celkově, nebo částečně například jen na horní nebo dolní končetiny. Můžeme střídat teplou koupel se studenou, jak jsme si popsali u zrodu Kneippovy léčebné metody. V tom případě si představme chování cév jako trochu zmatené zužování a následné rozšiřování. Prokrvení končetin nebo i trupu je tím ještě umocněno, nutíme cévy, aby tak trochu cvičily. Stejně je tomu i u použití skotských střiků, kdy se střídá proud studené a teplé vody a tepelnému účinku se přidává ještě ten masážní.
Plynule jsem se tak dostal k využití mechanického podnětu, předávaného vodou. Je celkem jedno, zda použijeme vlnění u vířivé koupele, nebo bublinky u perličkové koupele, nebo kombinaci. Určitě budete souhlasit, že z vany člověk vylézá tak nějak uvolněný, relaxovaný a to nejen na svalech, ale i na duši. Podvodní masáže cíleně a správně prováděné vedou k uvolnění svalstva stejně jako masáže klasické, ruční.
Vodoléčebnými procedurami rozhodně naše pacienty nevyléčíme. Jde ale přesto o terapeutický prostředek, který vhodně doplňuje ostatní metody.
Fyzioterapeut totiž bude velmi obtížně pracovat s pacientem, který je svalově zatuhlý, nebo který je zatuhlý mentálně. Z tohoto pohledu má vodoléčba zásadní význam a není vždy moudré se jí vzdávat jen proto, že neposkytuje dokonale intenzivní a pokud možno bolestivý pocit. Všechny výše zmíněné účinky se dají shrnout do jediného – voda jako procedura nám daruje blaho, má tedy účinek blahodárný.
Prim. MUDr. Jindřich Maršík, MBA vedoucí lékař lázeňského hotelu Radium Palace