rezervace: +420 353 831 111
8 - 10:00 10 - 14:00 14 - 16:00
Příběh pana Karla Šlapety

Příběh pana Karla Šlapety

 

Jednou nohou na druhém břehu

 

Tragicky málem skončil příběh pětasedmdesátiletého Karla Šlapety, který prodělal purulentní artritidu intervertebrálních kloubů a lékaři mu nedávali moc naděje, že se ještě ze svého spánku probudí. „Já jsem samý neduh, ale asi mám hodně pečlivě pracující anděly,“ říká dnes s nadhledem. Ti ho ostatně také museli zabrzdit při pádu ze schodů ve čtyřmetrové výšce, po němž mu hrozilo trvalé poškození krčních obratlů a zad. Přes to všechno dnes chodí a těší se dobrému zdraví i náladě… Jak je to možné?

Setkáváme se v jáchymovských lázních, které se nacházejí v malebném horském údolí, a vy držíte v ruce nordic walking hůlky – zlepšujete si kondici vybíháním kopců?

Je pravda, že je to tady samý kopec, ale že bych je vybíhal, to bych neřekl! (směje se) Pokud jsem kdy za poslední dobu utíkal, tak jedině zubaté z lopaty…

Však také říkáte, že jste byl už v podstatě jednou nohou na druhém břehu, co se Vám přihodilo?

Ten krkolomný název onemocnění znamená, že mě postihl zánět celého těla i krve – měl jsem nefunkční ledviny, plíce a velkou sepsi kolem páteře. Vše přitom začalo celkem nevinně ze zánětu lokte, který se nedařilo léčit, no a málem to skončilo skutečně tragicky. Naštěstí mi pomohl hlavně tehdejší primář jihlavské ortopedie, pan doktor Tomáš Lena, který mě z toho vytáhl tím, že správně nastavil moji léčbu. Je to opravdu zlatý člověk!

Jakou léčbu jste musel absolvovat?

Ono toho bylo více, při začátku sepse jsem byl na infekčním JIP, potom při zhoršení stavu se o mě starali na jihlavském oddělení ARO. Z toho si naštěstí moc nepamatuji, celé jsem to prospal… Po zlepšení stavu jsem byl na interním JIP a následně pak na ortopedii. Prošel jsem si asi vším možným, protože hadiček ze mě koukalo bezpočet a jak říkali sestřičky na ARU, neměl jsem jediný otvor z těla volný…. A pár jich ještě bylo navíc (směje se). Ve finále jsem se ještě doléčoval pod dohledem neurologů a úplný závěr patřil rehabilitaci, která sice něco málo zlepšila, ale od těch největších bolestí stejně nepomáhala.

Co tedy následovalo?

Tehdy jsem se zeptal pana primáře na ortopedii, jestli by mi nenapsal lázně, protože už jsem opravdu nevěděl tak říkajíc „co by“ – klasický medicínský postup už všechny možnosti v rámci mé diagnózy vyčerpal. Pan primář mě nicméně nemohl podle platných podmínek k lázeňské léčbě doporučit, protože léčba sepse u páteře nebyla provedena operativním řezem. Ale vzhledem k medikamentózní a široké léčbě mohl lázně nakonec doporučit můj neurolog a můj obvodní lékař je velice ochotně napsal.

Neměl jste obavy, že jedete do Jáchymova? Někdo by si mohl myslet: „Vždyť tam je radonová voda, to mě ozáří…“

Kdyby byla radonová voda zdraví škodlivá, nemohly by jáchymovské lázně už přes sto let účinně léčit své hosty. Dřív se tady těžilo stříbro a horníci prý snad tehdy měli mít díky slabému záření, o kterém samozřejmě nevěděli, dokonce protilátky a tolik nemarodili. Až později v 19. století přišli na to, že je tady všude radon a postupně zavedli lázně…to všechno jsem si tu už zjistil a nastudoval tady v lázeňském domu Běhounek, kde jsem ubytovaný. Dokonce dodnes v lázních funguje i zdejší nejstarší lázeňská budova Agricola, ale se všemi moderními procedurami, tobogánem, bazény i saunovým dolem. Už by ji asi tehdejší hosté uvnitř nepoznali. Navíc jsem jel do Jáchymova na doporučení od známých, kteří v jáchymovských lázních byli a moc si sílu radonových koupelí pochvalovali, takže jsem si řekl, že tentokrát nevyrazím do svého tradičního Hodonína nebo Karviné, ale zkusím něco jiného. A dobře jsem udělal…

Jaké procedury Vám nejvíce pomohly?

Absolvoval jsem dvoje proudy – na rameno, kyčle i záda – a nesměla chybět každodenní koupel v radonové vodě. Ta by měla problematická místa připravit, řekněme „naleptat“, a tím je povzbudit k jakoby „samouzdravení“. Prý nevyléčí úplně, ale účinně prodlouží ten dobrý stav bez bolestí, a tím mi zlepší kvalitu života. Pak je dobré lázně zase zopakovat, aby se jejich účinek zase obnovil a prodloužil… Koupelí jsem měl za celý léčebný pobyt předepsáno celkem osmnáct. Dále mám za sebou také například cvičení v bazénu, individuální rehabilitační cvičení nebo tlakové masáže, kdy fyzioterapeutka postupuje po těle a tlačí na konkrétní body, a to jak dlaněmi, tak i prsty, nejdříve na záda, kyčle, nohy, pak zase na krk a tak dále. Ty jsem zatím nikde jinde, než v Jáchymově nezažil, ale zdají se mi ještě lepší než normální, a navíc jsou skvěle provedené.

Jsou tedy jáchymovské lázně označovány za specialisty na léčbu pohybového aparátu právem?

Není důvod o tom pochybovat – například už při nástupu viděl lékař mou zprávu z nemocnice, vyzpovídal mě a předepsal procedury přiměřeně k mým problémům a bolestím. A taky že se ty hlavní z nich, kvůli kterým jsem lázně chtěl, tedy bolesti kyčle, kloubů a zad po úraze, zlepšily. Nejvíce pociťuji úlevu v rameni a levém koleni a celkově cítím takové příjemné osvěžení těla a zlepšení kondice. Lázeňský lékař i fyzioterapeutka ale říkali, že se účinky naplno projeví až po skončení pobytu, a že je potvrzeno i od hostů, kteří jezdí do Jáchymova opakovaně, že účinky pobytu vydrží osm až deset měsíců po jeho skončení. Až si říkám, jak je to možné, že to takhle bolí a po komplexní radonové kúře to hned přestane a člověk je v podstatě docela fit…

Dostal jste ještě nějaká další doporučení v rámci lázeňské léčby?

Lékař mi například doporučil zmíněné nordic walking hůlky, které nosím na odlehčení kyčlí při chůzi, při ní ještě mívám bederní pás pro fixaci zad. Takže sice přiznávám, že na delší výlet do zdejšího okolí, vyjedu sice autem, ale na místě už jdu pěkně po svých. Hole mi pak právě do schodů nebo většího kopce pomáhají v opření, a mám je i kvůli balanci, abych tělo nezatěžoval jednostranně, ale aby naopak páteř měla symetrickou zátěž.

Co jste například ze zdejšího horského okolí stihl vidět?

Nejčastěji chodím dolů po silnici k lázeňské besídce a pak zpátky nahoru zdolávám schody k hotelu Běhounek, který je poměrně v kopci, a to je tedy posilovna jako hrom! Z větších výletů jsem byl až nahoře na Božím daru, chtěl jsem také zkusit lanovku, která vede z jáchymovské nástupní stanice, až na Klínovec, ale od té doby, co jsem přijel, je špatné počasí, takže bych i teď potřeboval zimní bundu. To si ale dopředu nevyberete nikde, tak si to pak vynahradím třeba i doma, až budu chodit zase každý den do vinohradu… to je taky výšlap! (směje se)

Vybral jste si hotel Běhounek, jste zde spokojený?

Co se pak týče samotných lázeňských služeb, je velkou výhodou, že zde je vše na jednom místě – ubytování, stravování i procedury, takže není potřeba nikam předcházet, což je zvlášť v chladnějším počasí velmi příjemné. Navíc jednotlivá patra jsou dobře systematicky rozdělená, takže se tu dobře orientuji. Spodní dvě jsou procedury a lékaři, další dvě jsou společenská a pak už jsou jen pokoje. Jen se bojím, abych nenabral na váze, protože je tady výborná kuchyně, a to jak přímo na Běhounku, tak i v nové restauraci U Vodopádu v hotelu Astoria, kam se dá pohodlně dojít pěšky na něco na zub za odměnu (usmívá se). Musím se ale hlídat, kdybych totiž ochutnal úplně všechno ze zdejší nabídky, asi bych se na konci pobytu asi opravdu „neunesl“ (dodává pobaveně).

Byl jste zároveň jedním z prvních pacientů po covidové přestávce. Nebál jste se jet do lázní, že třeba se můžete nakazit?

Upřímně ta bolest mi nestála za to, abych se bál a předepsané lázně ještě odkládal, protože jsem na ně čekal jako na smilování! Po zmíněném kolapsu organismu se totiž celý můj zdravotní stav zhoršil, a dokonce jsem dlouho vůbec nechodil – nejdříve jsem byl odkázaný na vozík, po něm na berle, za to teď už chodím s hůlkami. Navíc v lázních dbají na různá aktuální opatření, například jsme ze začátku byli na pokoji jen po jednom, samozřejmostí byly roušky a tak dále. Prostě jsem se sám za sebe rozhodl, že jsem tak odolný, že nic nechytnu a navíc… používám dezinfekci, jak vnější, tak vnitřní.