Jak „ELEKTRIKA“ vlastně funguje?

Jak „ELEKTRIKA“ vlastně funguje?

Často ve svých ordinacích slýcháme, že klient by raději masáže, individuální fyzioterapii a samozřejmě radonové koupele. Je to zcela pochopitelné, protože radon je tím unikátním prostředkem, za kterým se do Jáchymova sjíždějí klienti z celého světa, individuální fyzioterapie je v podání našich terapeutů mistrovské dílo a dává lidem ochutnat chvíle, ve kterých jsou absolutním středem pozornosti jen oni. A masáže jsou prostě masáže, svalové uvolnění spojené s příjemným prožitkem, neboť náš limbický systém je vedle svalů naladěn do Beethovenovy „Ódy na radost“. Na druhou stranu ta „elektrika nedělá vůbec nic“, „moc to nepomáhá“, „je to po ní ještě horší“ a „jak to vlastně funguje?“ A právě na tu poslední otázku se budu snažit v následujících řádcích odpovědět, pokud možno srozumitelným způsobem.



Elektroléčba je přesně to, co je v názvu slyšitelné – léčba s pomocí elektriky, tedy s využitím elektrického proudu. Nejsem fyzik, ale natolik vím, že se jedná o tok elektronů z jednoho místa na druhé. Směr tohoto toku je určen nábojem v daném místě, v našem případě to bude elektroda, elektrony putují směrem ke kladné, naopak ta záporná je bude odpuzovat. Tento směr se během celé doby nemusí měnit, pak je tok stále stejný a mluvíme o proudu stejnosměrném, nebo se může náboj elektrod střídat a máme tu proud střídavý. Je také rozdíl, jestli cestuje elektron sám, nebo má s sebou kolegy. Důležité je také, kolik energie je soustředěno na každé elektrodě a právě rozdíl mezi nimi nám určuje, jaké bude napětí mezi elektrodami. To se může v průběhu času měnit, u střídavého proudu v podobě vlnovky, sinusoidy. Jak rychle se bude celý cyklus opakovat, nám potom ukazuje frekvenci proudu.

Tady už se po trochu nudném úvodu dostáváme k samotnému účinku elektrického proudu na živý organismus. Právě frekvence proudu nám totiž určuje, která tkáň bude podrážděna. Trochu informací o normálním fungování nervů a svalů k pochopení bude ovšem také zapotřebí. Nervová vlákna v našem těle fungují jako jakési dráty, které přenášejí informaci z jednoho místa na druhé. Zapnete na zdi vypínač a na stropě se rozsvítí žárovka. Nějak se to taky musela dozvědět. Jak? Hádáte správně, s pomocí elektrického proudu. Na nervovém vláknu jde spíše o cestování impulsů. V našem těle máme membrány, které nás rozdělují na jednotlivá oddělení s odlišným prostředím a tedy i odlišným elektrickým nábojem. U nervu máme tedy dvě prostředí vně a uvnitř vlákna – mezi kterými je určité napětí. Vlivem nějakého impulsu, a proč ne zrovna způsobeného přístrojem pro elektroléčbu, se změní vlastnosti membrány, která začne propouštět jen některé nabité minerály, mění se napětí na membráně a to ovlivňuje postupně další kanály pro jiné minerály a postupně se cyklus uzavírá. Toto se děje v daném místě, ale trochu taky i u sousedů; když ořežete větve na košatém ořechu, začne dopadat více slunce i na sousedovic zahradu. Takto to postupuje po celém vláknu až ke svalu – to je náš cílový orgán – a na něm celý proces také postupuje dále – celé to končí tím, pokud jsme dostatečně důrazní, že sval už nevydrží déle odolávat a stáhne se. Obecně platí, že nervová vlákna jsou dráždivější než vlákna svalová, tedy pro podráždění svalů potřebuji větší intenzitu proudu. Dále platí, že se zvyšující se frekvencí klesá dráždivá schopnost daného proudu. Zaměříme se nyní na všem známé diadynamické proudy. Ty patří mezi nízkofrekvenční proudy, protože jejich frekvence nepřekračuje 1000 Hz. Frekvence nám udává již výše popsaný vlnovitý cyklus změn napětí.

Nyní zbývá doplnit, za jakým účelem elektroléčbu používáme. Víme, že umíme tlumit bolest – existuje několik teorií, jak toho lze dosáhnout, u diadynamických proudů (DD) je uznávaná vrátková teorie. Můžete si představit, že v naší míše máme bránu, vrátka, která propouštějí dále do vyšších pater, mozku, jen část informací z okrajových oblastí našeho těla. Tyto informace jsou různých kvalit – vnímáme teplo, chlad, polohu části těla, napětí ve svalu, bolesti, dotek. Každá z těchto kvalit je do míchy přiváděna nervovými vlákny poté, co ji někde na konci, třeba na kůži, zaznamená nějaké čidlo – receptor. V míše potom soupeří o své místo v bráně. Když zvýšíme množství informací jedné kvality – například místní citlivosti – můžeme zabránit druhé – bolesti – aby vůbec vrátky prošla a my ji potom nevnímáme. V našem případě to znamená zmírnění bolesti – honosněji to nazýváme analgetickým efektem. Je jasné, že v tomto případě nechci vyvolávat stah svalů, ale jen podráždit nervová vlákna. Z obecných pravidel z předchozího odstavce tedy plyne, že terapeut přidává intenzitu jen do té míry, než to začne brnět a pak jen kousíček, jako pro jistotu, přidá.Stejné DD proudy můžeme použít ale za účelem snížení otoků např. v okolí kloubu. Otok je nahromadění tekutiny v daném místě a ten my potřebujeme někam odplavit. V našem těle se voraři splavující různý materiál pohybují po proudu krevního případně mízního toku. Řeky mají prameny, my potřebujeme čerpadlo, jehož funkci vykonávají svaly. Jestliže se svalová vlákna stáhnou, vedle nich se stáhnou jiná a mezi nimi je céva, tak ta céva je svaly stlačena a krev jakoby popostrčena o kousek dále. Budu-li proces opakovat, zajistím tak poměrně slušné proudění, které potřebujeme k odstranění místního otoku. Nyní již asi všichni vědí, že terapeut chce podráždit svalová vlákna a musí přidat na intenzitě, protože samotné brnění by nám asi nestačilo. Je potřeba vyvolat svalový záškub.


Nové prostory elektroléčby v lázeňském hotelu Radium Palace

Podobným způsobem můžeme DD proudy využít i ke stimulaci svalové činnosti, k relaxaci svalů. Středofrekvenční proudy, které známe v našem prostředí jako interferenční proudy, mají, jak bylo řečeno, mnohem nižší dráždivost. Je třeba ale upřesnit, že frekvence, která na nás působí v těle, je opět na úrovni nízké, protože střetem dvou středofrekvenčních proudů vznikne výsledný proud s nízkou frekvencí – rozdílem původních dvou středních. K tomuto střetu dochází buď přímo v přístroji a na tělo se přikládají dvě elektrody, nebo až v těle a na tělo se přikládají elektrody čtyři. Výhodou je ale působení ve větší hloubce tkání. Jinak je použití prakticky totožné s DD proudy.

Z uvedeného je patrné, že použití elektroléčby není pouhým šarlatánstvím, ale cílenou a svými parametry jasně definovanou metodou terapie. Podmínkou je vždy správně stanovený účel léčby a nastavení konkrétních parametrů použité metody a potom správné technické provedení terapie. To ostatně platí všude, i u instalatéra nebo opraváře televizorů. V našem případě je vše v rukou lékaře a terapeuta. Nutná je i spolupráce pacienta, aby správně reagoval na nastavovanou intenzitu. Terapeut potřebuje vědět, kdy to skutečně začne brnět, ne jakou bolest pacient vydrží. Zároveň jsem chtěl poukázat, že nemáme elektroléčbu jednu, ale hned několik druhů s různými možnostmi použití, a to platí dokonce i pro použití jednoho druhu terapie, ale s různými parametry. Dále je potřeba vědět, že jako po lécích, i zde se mohou objevit určité reakce na léčbu. Zhoršení potíží je ale možné dávat do souvislosti s podávanou elektroléčbou během aplikace a nějakou krátkou dobou po ní, nikoliv s odstupem několika hodin, kdy je metoda schovaná mezi jinými prostředky lázeňské rehabilitace, ale zrovna DD proudy nejsou prostě masáž, tak za všechno mohou ony. Nicméně pokud se i podruhé v krátké době po aplikaci této elektroléčby objeví výrazné zhoršení potíží, nemá smysl v ní pokračovat.

Doufám, že se mi podařilo alespoň částečně objasnit principy využití elektrického proudu v našem léčení. Samozřejmě, že je problematika z pohledu fyziky i fyziologie člověka poněkud složitější, ale tato složitost nechť zaměstnává mozky těch, kteří to mají dělat správně. Hlavním pravidlem je, že kouzlo nespočívá v elektroléčbě, ve fyzioterapii, v radonových koupelích atd., ale spočívá ve vhodné kombinaci všech těchto metod, protože si všechny navzájem mohou pomoci a účinek zesílit.


MUDr. Jindřich Maršík
primář hotelu Radium Palace a hlavní lékař a.s.